Šumperský „čaroděj“

Vzpomínka Ing. Josefa Schröttera

Léčitel a psychotronik Ing. Aleš Rumler byl můj kamarád. Pracoval jsem na železnici v Šumperku a kancelář jsem měl naproti podniku PRAMET, což byla firma zaměřená na práškovou metalurgii. Součástí byl Výzkumný ústav práškové metalurgie a v něm pracoval také Ing. Aleš Rumler. Vzpomínám si jako dnes, kdy šly každé ráno houfy lidí do PRAMETu, a mezi nimi jsem často viděl blonďáka s modrýma očima, jak si s rozesmátou tváří povídá s kolegy.

Aleš byl veselá kopa. Ve druhé polovině 70. let minulého století dělal přednášky o psychotronice v kulturním zařízení města Šumperka. A tam jsem viděl poprvé virguli typu „vlaštovka“ a slyšel informace o geopatogenních zónách, i jak nás mohou poškozovat.

Narodil se 21. 8. 1940 v Praze a jeho otec byl vojenský pilot. Po válce byl přeložen do Pardubic a v roce 1950 do Prešova. Tam Aleš vyrůstal. Byl všestranný, měl spoustu koníčků, závodně plaval a rád se potápěl, zajímal se o historii, rád fotografoval a vyvolával svoje fotky. Byl technik, vědec, biofyzik, ale také diagnostik, senzibil, prognostik a léčitel. Velice rád chodil po horách, kde čerpal energii. Jeho koníčkem byly elektronika a chemie, což byla pro mladého hocha trochu zvláštní kombinace zájmů. Jak se říká, byl vždycky „svůj“. Jednou přinesl do školy spolužák elektronkové rádio a tvrdil, že ho udělal on. Aleš mu nevěřil a řekl si, tak to já dokážu také. A rádio opravdu postavil. Stávalo se mu, že když nevěděl, jak co řešit, přišlo mu to samo v noci ve snu. Lidem opravoval rádia a televize a chtěl studovat Vojenskou akademii, obor radiotechnika, jenže ho nevzali, že mají uchazečů dostatek. A tak mu otec řekl, aby šel studovat barevnou metalurgii do Košic. Tam se stal inženýrem v oboru metalurgie a dostal umístěnku na Moravu do Kovohutí v Břidličné.

Na Moravě se seznámil se svojí budoucí ženou. Koupili si chalupu na vesnici, kde věnovali svůj volný čas její rekonstrukci. Neměla zdroj vody, a tak ji musel nosit přes potok v kýblech – a to si ještě musel udělat můstek přes potok.  Práce to byla těžká, a proto přemýšlel, jak to ulehčit. Při terénních úpravách se zeptal buldozeristy, zda neví, kde tu v minulosti byl pramen. Ten ho pomocí vidlicového proutku začal hledat a chodit po pozemku. Proutek dal do ruky i Alešovi a reakce byla tak velká, že se proutek skoro zlomil. Tím to v roce 1968 začalo. Druhý den, když šel v Břidličné do práce, vyprávěl to svému kolegovi, a ten mu řekl, že má doma knihu o hledání vody. V té knize bylo také pojednání, k čemu je možné proutek také používat.

Nechal se přeložit do Šumperka do Výzkumného ústavu práškové metalurgie, kde pracoval 30 let. Zabýval se problematikou keramických polovodičů. Odebíral časopis Věda a technika mládeži a v něm byl článek, že profesor František Kahuda hledá senzibilní jedince pro výzkum paranormálních jevů. To bylo v roce 1978 a Aleš se přihlásil. Profesor dělal s každým uchazečem pohovory. Mimo pohovoru byla také praktická zkouška. Profesor Kahuda na to měl polystyrénový hranol umístěný na jehle a řekl Alešovi, ať ho mentálně roztočí. Nikdy to nedělal, a tak to zkusil. Soustředil se na hranol a dal mu povel: „Toč se doprava!“ Hranol se zavrtěl a začal se skutečně otáčet doprava. „A teď to zkus, aby se točil doleva“, dal mu pokyn František Kahuda. Aleš tedy dal hranolu pokyn: „Toč se doleva!“ Hranol se opět zavrtěl a začal se točit doleva. A tak byl přijat do Psychoenergetické laboratoře (PEL). S klasickou bioterapií prováděnou dotykem ruky se seznámil na přednáškách léčitelů Josefa Zezulky a Bohumila Housera. K akupresuře se dostal prostřednictvím MUDr. Dobroslavy Jandové a jejího otce MUDr. Vladimíra Berana, kteří s ním spolupracovali. Nejvíce zkušeností získal od MUDr. Václava Kajdoše, známého autora knihy Kovem a ohněm. 

František Kahuda měl v Šumperku příbuzné, takže tam občas jezdil. Jednou byla nedaleko chalupy složena hromada dřeva. Aleš se ptal lesníka, jestli by mu nějaké neprodal. „To je už chycené, tak si to vezmi celé.“ A tak Aleš sehnal klíny a začal rozbíjet klády. Při těžké práci dal do pohybu ledvinové kameny a bolest byla takřka okamžitá. A tak vzal proutek a testoval, co s ním vlastně je. Shodou okolností ho přijel navštívit na chalupu pan profesor. Když viděl, jak tam „tancuje“ s proutkem, řekl mu: „Udělej si to malé, do jedné ruky, mezi prsty“. A tak vznikla virgule označovaná „vlaštovka“, kterou dnes používá kdekdo. S takovou virgulí již mohl objíždět tělo a tam, kde se vychýlila, byl nějaký problém.

Jednou svolal profesor Kahuda poradu s vybranými senzibily do rekreačního střediska někde na Vysočině. A tam Aleš viděl, jak má Jindřich Paseka v rukách pružinu, která se otáčí, a on vyslovuje čísla. Jindra mu pak vysvětlil, že v „prvním kole“ hledá závadu na lidském těle, a aby nemusel vyslovovat názvy jednotlivých orgánů, tak si je očísloval. A ve „druhém kole“ hledal způsob léčení a bylinky, a to měl také očíslované. Alešovi v tom okamžiku došlo, že je to vlastně počítačová logika: Ano – Ne nebo 1 – 0.

Aleš opravoval lékařům v šumperské nemocnici televizory, kromě jiných také zástupci primáře MUDr. Luboše Sněžnému, který uměl německy, a rád sledoval televizní kanál Vídeň, který byl v Šumperku hodně zasněžený. Aby se to zlepšilo, udělal mu Aleš lepší anténu. Jednou směl jít s lékaři na vizitu a u každého pacienta pak říkal, co u něj vidí za problém. A ono to sedělo. Když to pak sdělil profesoru Kahudovi, ten pochopil, že to bude jeden z úkolů PEL. O Geopatogenních zónách (GPZ) slyšel poprvé od MUDr. Oldřicha Jurýška, který byl v Olomouci primářem onkologického oddělení. Dělal si určitý přehled, odkud pacienti jsou, a tak zjistil, že v Olomouci pod Hradiskem na pravém břehu řeky Moravy je největší výskyt rakoviny. MUDr. Jurýšek se spojil s olomouckými senzibily, ke kterým patřil Ing. Vlastimil Žert a RNDr. Zdeněk Gardavský. Ti provedli proutkařský průzkum v této lokalitě a potvrdili, že je zde velký výskyt GPZ se silnou intenzitou. Aleš si byl vědom toho, že GPZ způsobuje ztrátu energie a v důsledku toho se nevybudí imunitní systém. V roce 1985 pak vedl první proutkařský kurz na Slapech.

Jednou mu dal profesor Kahuda za úkol, aby zjistil, jak mezi sebou komunikují květiny. Už něco věděl o energetických polích a Lecherově vedení pro demonstraci elektromagnetických vln, a tak se do toho pustil. Vyrobil si vlnovod z motouzu a na něm pomocí virgule kontroloval půlvny. Ještě lepší bylo, kdy použil vysoce senzibilní médium, které tyto uzly vidělo. S vlnovody dělal celou řadu pokusů. Píše o tom v knize Za tajemstvím senzibilů, která vyšla v roce 1993. Zjistil také, že v důsledku působení určitých vln na VKV hynou kytky, keře nebo dokonce stromy. Typickým příkladem jsou radary. Lidé, kteří u nich pracují, často mají velké zdravotní problémy. Jednou ho pozvali do bytu, že jejich malá dcera se v noci budí a má zdravotní potíže. Při prohlídce bytu zjistil, že v pokoji u té holčičky je na okně televizní anténa, jejíž dipól mířil na ní. Anténu přemístili a problém byl vyřešen.

Po společenském převratu v 90. letech se potom vydal na soukromou dráhu léčitele. Aleš tvrdil, že v našem organismu máme nějakou vstupní jednotku, filtr, který když je mentálně uveden do činnosti, potom tam v tom okamžiku nevpustí jinou energii. To platí zejména u malých dětí, které mají strach z lékaře nebo léčitele. A také vždycky říkal: „Něco patří Bohu, něco lékaři a něco léčiteli. Hlavně neslibujte lidem něco, co neumíte a na co nemáte.“ Hovořil často o tom, že každý tvar září, ale některá záření mohou naše biopole posílit a jiná ho mohou poškodit a přivodit časem nemoc. K tetování říkal, že vlastně zkratujeme některá energetická pole našeho organismu, jako kdybychom je zadrátovali.

Je škoda, že Aleš nenapsal více knih. Přitom uměl úžasně vyprávět. Jeho tajnou vášní byla Atlantida, do které nechodil sám, ale prostřednictvím média. Několikrát mi vyprávěl, jak to tam měli vymyšlené a zařízené. Bylo to velice zajímavé. Ke konci, když měl zdravotní problémy, používal můj léčivý obrázek, který mu pomáhal. Měl jsem z toho radost.

Kartářka Lucie vzpomíná, že ji ve 12 letech léčil z důvodu nediagnostikovatelné krevní nemoci. „Při prvním léčení jsem byla vyděšená, protože během deseti minut povídání, se mi udělalo nevolno, byla jsem smrtelně bledá a měla jsem propocené šaty na těle. Máma málem omdlela a on se smál, že musel získat šokem mou důvěru.“ A pokračuje: „Aleš mi po první návštěvě řekl, holka studuj, jsi stejná a jednou, až skončí komunismus a ty pocestuješ do Egypta, budeš jedna z nás. Tehdy ve 12 letech jsem byla vyděšená. Pak jsem k němu chodila – dalo by se říct – na studia, ale učení bylo docela kruté, ovšem díky za něj. Moji sprostou zvědavost vždy ukončil dotazem. A pokud jsem neznala odpověď, byl konec sezení. Ale další otázkou poradil, jak mám pokračovat k získání vědomostí. Dnes vím, že byl nejlepším lektorem, a byl pověstnou kvetoucí jabloní v zimě na poli západního světa. Mimochodem: veškeré prognózy mu vyšly, včetně pádu komunismu, rozdělení Československa a mých cest, které pro potomka sudeťáků bez spolupráce s komunistickou stranou byly kdysi nemožné.“

Aleš zemřel 21. října 2020. Dodnes na něj s láskou a obdivem vzpomínám.

Vzpomínku na šumperskou legendu připravil redakční psychotronik měsíčníku Regenerace Ing. Josef Schrötter.