„K návratu do Československa mě přesvědčil Rus. Rodiče mu zavraždili bolševici a on sám v necelých dvaceti utekl do Německa. Tam jsem se s ním roku 1952 seznámil během svojí emigrace a za dva roky jsem se skutečně vrátil.“
Úvod přednášky Bohumila Housera na třetím vlašimském Semináři o mezních otázkách astronomie v září 1988 působil jako bomba. Dodnes slyším, jak celý sál Lidové hvězdárny, kde se tehdy seminář konal, vydechl úžasem.
Během docela dlouhé cesty z hvězdárny do kanceláře husitského kostela, který leží uprostřed města, jsem od něj vyslechl úžasné věci. Otec byl zaměstnaný u dráhy a on se roku 1922 narodil v Bratislavě. Rodiče byli Češi, a proto v devatenácti maturoval v protektorátním Brně. Předtím ale vstoupil jako vynikající člen Střelecké jednoty během mobilizace v roce 1938 jako šestnáctiletý dobrovolník do armády.
Za okupace se stal členem ilegální organizace a velitelem diverzní skupiny. Měla krycí jméno Dělnictvo. V necelých dvaceti byl v lednu 1942 totálně nasazen ve Wiener Neustadtu na výrobu stíhaček, pomáhal organizovat útěky ze zajateckého tábora a spolupracoval s podzemní organizací francouzských zajatců. Jeho vyprávění trvalo dlouho, často jsme zastavovali. V té době jsem ho znal jako skvělého přednášejícího, ale tohle pro mě byly novinky. V roce 1943 byl zatčen, vězněn v obávaných Kounicových kolejích, pak převezen do Wrocławi a odsouzen k těžkému žaláři. Nakonec skončil v koncentračním táboře Creussen, kde v dubnu 1945 odzbrojil bachaře a zahájil povstání vězňů. Po válce působil v severočeském uhelném revíru a po únorovém převratu utekl do Bavorska. „Věděl jsem, co by mě čekalo, protože můj poslední veřejný projev v Hornickém domě v Sokolově byl na téma, jak by se prezident Masaryk díval na únorové události“. Byl začátek března, devadesát osm let od Masarykova narození.
V Německu se v utečeneckém táboře přihlásil k emigraci do Austrálie, kam se opravdu dostal. Bylo mu sedmadvacet a prožil toho už skoro na dva životy. Během stávky byl pro „veřejné vměšování do politických záležitostí“ vypovězen. Důvodem byl sen, který zveřejnil v novinách. V něm doslova jasnovidně odhalil, že stávku vyvolali zkorumpovaní odboroví předáci. Vrátil se do Německa, kde pracoval jako tlumočník a dopisovatel do USA. Ve třiceti dvou letech začal čas a energii věnovat studiu jógy. V roce 1952 se stal žákem mistra Borise Sacharova, který ho přesvědčil k návratu. Bohumil Houser měl původně namířeno do buddhistického kláštera v Barmě.
Tušil, do čeho jde, protože ve světě sledoval politické procesy v lidově-demokratické vlasti. Hned v Chebu byl zatčen a převezen do Prahy. Po dvouměsíčním věznění ho propustili, odmítl podepsat spolupráci s StB a musel brát práci, která byla hluboko pod jeho schopnostmi. „V roce 1964 jsem zažil dvě velké životní ztráty, zemřel můj otec a při nehodě na železnici zahynul můj bratr.“ O dva roky později se zapojil do činnosti obnovené obce brněnských unitářů. V roce 1977 mohl jako příslušník protinacistického odboje odejít do důchodu, což také udělal. Pár let poté jsem byl na jeho přednášce v pražské Unitarii. Od té doby jsem žádnou nevynechal.
Bohumil Houser byl členem Psychoenergetické laboratoře od jejího začátku. Seminář, který se konal 24. října 1981, považoval prof. František Kahuda za významný; také proto, že byl svého rozsahu jedním z prvních. Svolal na něj členy pracovní komise pro mentální terapii. Houserovo jméno figuruje mezi slavnými léčiteli Ferdinandem Kosíkem z Chomoutovy Lhoty a Ladislavem Cimbálem z Prahy. V archivu laboratoře existuje i dopis dokumentující jeho spolupráci s brněnskými vrcholovými sportovci a s několika nemocnicemi.
Na konci 60. let se v Brně angažoval v klubu jógy, jedním z prvních u nás v nových poměrech. V té době byl už řadu let v kontaktu s jogíny z NDR. Jako člena Psychoenergetické laboratoře ho zvali na kongresy alternativní medicíny. Případná emigrace by komunistickým úřadům nevadila, protože by stát ušetřil na jeho důchodu. Přednášel ve Stockholmu a v Mnichově, dokonce i na Srí Lance a v Pekingu, odkud do Československa přivezl jako jeden z prvních nové poznatky o léčebné metodě qi gong. Na podzim 1987 nám v Unitarii s nesmírnou pokorou vyprávěl o čestném doktorátu, který dostal na Mezinárodním kongresu alternativní medicíny v Kodani za objevy v oboru akupunktury a nových léčebných metod. Rok předtím se zúčastnil Mezinárodní psychotronické konference o psychotronickém výzkumu v Záhřebu, kde kromě jiného demonstroval jógoterapii a taoistickou léčbu pomocí magických hlásek. Konferenci tehdy předsedal dr. Zdeněk Rejdák.
Léčitel
Ve Vlašimi nám popisoval metodu stimulace akupunkturních bodů mastí ze včelího jedu. Svoji přednášku ovšem začal tématem víry, kterou považoval za základ úspěšné léčby. „Když máte víru a zvolíte vhodné metody léčby, je třeba se plně soustředit na jejich provádění. Čím silnější bude vaše soustředění, tím dříve dojdete výsledků. Bez koncentrace se totiž nemusejí dostavit žádné. Rozvíjení bdělé pozornosti a soustředění základem všech meditačních praxí i alternativního samoléčení.“
Když jsem ho po jednom velmi vydatném exposé v Praze zval na vlašimský seminář, ptal jsem se ho, kde by se chtěl narodit příště. „Bratře, umění je se nenarodit,“ řekl mi s úsměvem. Na hvězdárně jsme poslouchali se zatajeným dechem, když popisoval, jak vybřednout z beznadějnosti nevědomého života pomocí sebepoznání a bdělosti. Popisoval radikální metodu probuzení se ze spánku nevědomosti a z „šílenství kolotoče samsáry“ povrchního života. Spánek a procitání bylo jeho oblíbené téma. „Poznej pravdu a ta tě osvobodí,“ znělo na hvězdárně rok před revolucí. „Všechno dočasné vztahuj k nepomíjivému.“
Jediná fotografie Bohumila Housera, kterou mám, vznikla v kanceláři husitského faráře Jiřího Bureše během semináře. V knize Jak se zbavit strachu jsme ji dali do kapitoly Kouzlo životní etiky s Houserovým popisem zkušenosti rakouského psychoanalytika, který mu v roce 1987 na kongresu v Lublani vyprávěl o chování mladých příslušníků rakousko-uherské šlechty na bojištích první světové války: „Šlechticem se člověk možná narodí, ale vychovávají ho k tomu celý život. Na frontě ho za čtrnáct dní naučíte otevírat bajonetem břicho bez nejmenších výčitek svědomí.“ Popsali jsme to jako intuitivní obavu z destrukce těla, která v tomto případě vede k zabíjení.
Pravdu má ten, kdo vyléčí. Jako bych tehdy slyšel Clemense Kubyho, kterého jsem v té době neznal. „Zkušenosti shromažďuje lidstvo po tisíciletí, a proto je dobré působit nejen na mysl a psychiku, ale zapojit i dechová, energetická a fyzická cvičení, jíst zdravě a proměnit životní styl. Využívejte to nejlepší z jógy, buddhismu, zenu, taoismu, šamanismu, křesťanské mystiky, ale i přírodního léčitelství nebo současné vědy.“ U moci u nás byli komunisté a tomu, že přijde revoluce, vůbec nic nenasvědčovalo. Byli jsme v tranzu.
Imaginace
V té době jsme se Zdeňkem Krušinou chodili na bytové přednášky k Oldřichu Janečkovi, antroposofovi, který nám mimo jiné vyprávěl o Steinerově pojetí imaginace. Bohumil Houser k tomu říkal, že imaginací se dostáváme k pochopení jemnějších zákonitostí alternativní léčby. Správně rozvíjená imaginace může zesílit účinky aplikovaných metod a podstatně urychlit proces uzdravení. „Nejde o boj proti nemoci, ale o přirozené a radostné posilování našeho zdraví. Nezaměřujte se na myšlenky o nemocech a starostech, ale naopak pěstujte představy zdraví, štěstí, spokojenosti, radosti a míru.“
Někdy vám mám pocit, jako by se mi to všechno tehdy jen zdálo. Mezi nejzajímavější postavy mých snů, u kterých jsem byl, patří bezesporu i Bohumil Houser (1922 – 2005).