Jedna z velice silných kapitol knihy Léčitelé, jasnovidci a mágové je věnována Vlastimilu Helovi a fenoménu „polských žítkovských bohyní“ z okolí města Białystok. Říká se jim szeptuchy, v české transkripci šeptuchy.
Autor knih Tajemství bohyní na Žítkové a Návrat žítkovských bohyní vzpomíná na návštěvu u Anny Bondaruk:
Řekla, že se mám podívat na oblohu nalevo ode mne.
Na modrém pozadí se zvolna posunovaly šednoucí mraky, nasvícené jako objekty v ateliéru uherskobrodského fotografa Františka Chrástka pozdně odpoledním sluncem, chystajícím se k zapadnutí kamsi za obzor. Ostatně všiml jsem si, že její pohled tam zamířil několikrát před tím. Čekala.
Teď se tam na trojrozměrném plátně objevily oči. Ne ledajaké.
Seděl jsem na židli. Ta deka na ní byla už dlouho. Zpočátku jsem se trochu štítil. Samotného mne překvapilo, jak rychle mi přestaly vadit dotěrné mouchy a nasládlý pach rozkládající se moči i omšelé šaty staré ženy, která seděla přede mnou. Opírala se o namodralou stěnu vesnického domku. Atmosféra okamžiku byla esencí mnoha prožitků z mého života.
Do vrásek na snědé tváři jí dlouhý život nahrál útrapy a bolesti jako do drážek gramofonové desky. Ty radostnější chvíle měla zapsané v jiskřivých očích s tajemným, zároveň i povzbuzujícím pohledem.
Vzpomněl jsem si na moje babičky. Stejně i ona trávila většinu času kdesi na polích, s motykou v ruce. Velké, chlapsky upracované ruce, nemyté, se špínou za nehty, mi připadaly laskavější než vymydlené, drahými kosmetickými přípravky vycizelované ruce mladých žen.
Z knihy Návrat žítkovských bohyní
Ta devadesátiletá žena nic nezastírala. Mluvila možná polsky, možná bělorusky, nejspíš směsicí obojího. Racionální část mého mozku tu a tam něčemu rozuměla. Ta druhá překlad nepotřebovala. Aniž bych se o to bůhvíjak snažil, vzniklo cosi mezi tím. Prázdno s posvátnými vibracemi veršů i rytmu slov magického rituálu, iniciující prapůvodní léčivé síly pro aktivní zásah do životních událostí rozumem neovlivnitelných.
Seděl jsem před starým zanedbaným domem, jakých bývala na Kopanicích ještě před pár desítkami let většina. Zapomenutá vesnička v polském Podlesí, nedaleko běloruské hranice. Docházelo mi, že putování sem vzniklo především kvůli tomuto setkání.
Vyjevovala se pravda podobná té, které pohlédl do tváře princ Siddhártha, aby prozřel a mohl se stát Buddhou všech buddhů. Skutečný, nezastíraný svět obyčejných lidí.
Život je iluze. Namlouváme si, že obrazy, které sledujeme na vnitřním promítacím plátně, jsou skutečností. Je snadnější vidět růžovými brýlemi mámení pěkné věci, než se dívat na ty škaredé, rozbolavěné, smutné a bolestné. Bídu, nemoci, na žebrající bez domova.
Sedím na židli, šeptucha odříkává modlitby, zaříkávání, vodí mé ruce sepjaté na svatém obrázku střídavě nahoru a dolů, do strany a k sobě. V jeden moment se hluboce předkloní a já ji musím následovat, až se moje tvář dotkne jejího ramene.
Z knihy Návrat žítkovských bohyní
