Jak píše Jiří Kuchař v knize Léčitelé, jasnovidci a mágové, byl Stanislav Grof v Československu od svého odchodu do USA poprvé hned začátkem roku 1990. Jeho svědectví a tehdejší vyprávění legendy světové psychedelické scény o The Esalen Institute a jeho působení ve Spojených státech je mimořádné.
V roce 1992 se v Praze uskutečnila první akce světového rozměru, 12. mezinárodní transpersonální konference, kterou pořádala International Transpersonal Association (ITA). Ta předchozí proběhla roku 1990 v Oregonu. Asociaci ITA založili v roce 1978 Stanislav Grof a dvojice, která stála u zrodu esalenského institutu, Michael Murphy a Richard Price. Tehdy v roce 1992 se v pražském Obecním domě sešla opravdu mimořádná sestava lidí se spirituálním pohledem na život a svět.
Stanislav Grof o sobě říká, že celý jeho život provází snaha pochopit to, co se opravdu děje v člověku i za kulisami vnějšího světa. Dosáhl poznatků, které odporují světovému názoru vštípeného kulturou, v níž vyrostl. Narodil se roku 1931 v Praze a od roku 1967 žije v USA. Tam také získal většinu ze svých zkušeností a kromě toho mu je vyprávěli v podobě vlastních prožitků účastníci psychedelických terapií a jeho odborného výcviku holotropního dýchání, stejně jako lidé, kteří procházeli stavy duchovní krize. Popsal je v několika knihách a vyjádřil tím naději, že svoje osobní soukromí neobětoval nadarmo.
GEN – Stanislav Grof očima Igora Chauna
Seriál Galerie elity národa (GEN) se už v lednu roku 1993, kdy se vysílaly jeho první díly, stal fenoménem. A to jak díky osobnostem, jejichž portréty přinášel, tak i režisérům, kteří za nimi stáli. V roce 1994 byl jeden z dílů věnován Stanislavu Grofovi. Natočil ho Igor Chaun, který pro tyto stránky připravil krásnou vzpomínku.
Vzpomínka Igora Chauna
Když začal Fero Fenič v rámci společnosti Febio točit seriál GEN, byl jsem u toho od začátku. V Čechách se tehdy objevil první překlad knihy Stanislava Grofa Dobrodružství sebeobjevování. To, co byla 60. léta v USA, vládlo u nás v 90. letech. Proto jsem mohl natočit i tohle. „Fero,“ říkal jsem mu, „je tady čechoamerický profesor, který dělá holotropní dýchání a zabývá se minulými životy.“ „To je nějaký šaman?“ ptal se Fenič. „Ne,“ vysvětlil jsem mu, “je to nesmírně seriózní člověk, univerzitní profesor, který vypráví duchovní věci srozumitelným, až technickým způsobem.“ „Hodí se to tam?“ ptal se mě zkoumavě. „Hodí“.
A tak jsme napsali do Ameriky a Stanislav Grof souhlasil, Česká televize 90. let byla otevřená a svobodná, takže jsem dostal souhlas i tam. Se Stanislavem Grofem jsem se poprvé sešel na Pankráci. Měl jsem tehdy malé sportovní auto, Opel Kadett, koupil jsem ho levně, měl snížený podvozek a vypadal jako aerodynamický doutník, něco jako Formule 2. Parkoval jsem ve svahu a ze Stanislava Grofa jsem měl takovou trému, že jsem zapomněl dát ruční brzdu. Obcházel jsem to auto a ono se najednou i se Stanislavem Grofem začalo dávat do pohybu. Skočil jsem do otevřených předních dveří, abych zachránil život mistrovi holotropního dýchání, a rychle jsem za brzdu zatáhnul. Podíval se na mě, jestli jsem v pořádku, a bez jediného slova to přešel. Dodnes vidím jeho pobavený pohled. Potom jsme ho odvezli na několik míst, všude skvěle hovořil a byl dokonale připravený.
Vzali jsme ho i do galerie Cesty ke světlu Zdeňka Hajného, kde mluvil o smrti. Tam jsem vůbec poprvé slyšel někoho říkat, jak je to skvělé dobrodružství a že se na to svým způsobem těší. Tehdy jsem byl hodně „duchovně zapálený“ a zeptal jsem se ho, jestli mu ta Hajného galerie nezdá příliš komerční. „Spočívá duchovno ve světelných obrazcích nasvíceným speciálním programem?“ jsem se jako „správný“ adept duchovna otázal. On docela vážně pokýval hlavou a řekl: „Je to jedna z možností.“ Jeho laskavou odpověď jsem nesmírně ocenil.
První díl seriálu GEN byl věnován Václavu Havlovi, ale jinak to byl neuvěřitelný mix. V pátém dílu byl třeba dnes už málem zapomenutý fotbalista Tomáš Skuhravý, až za čas přišli na řadu Arnošt Lustig, Karel Gott, Jaromír Jágr, Josef Škvorecký, Vlastimil Brodský nebo Jiří Suchý. Právě před ním odvysílala televize díl o Stanislavu Grofovi, který byl v té době dokonalým zjevením.
„Igore,“ řekl mi tehdy Fero Fenič, „my už jsme ten tvůj příspěvek ohlásili, takže ho musíme dát. Je to ale extrém, uvědomuješ si to?“ A Česká televize ho opravdu dala. „Teprve tři měsíce po něm „šla“ Jiřina Bohdalová a dlouho za ní Josef Kemr nebo Jiří Menzel, což dneska vypadá jako sci-fi. Když jsem založil kanál GoschaTV, získal jsem z České televize archivní kazety VHS, kde byl veškerý hrubý materiál z natáčení s profesorem Grofem, který se nevešel do dokumentu. Jenže on celou dobu mluvil jako kniha, a tak jsem z toho vytvořil druhé video, které vám dávám k dispozici. Nesmírně si toho záznamu vážím, protože na něm je autentický Stanislav Grof v roce 1994.