V roce 1999 jsem se blíž seznámil s Oldřichem Hamerou, bytostným grafikem a autorem jedinečných monotypů, který se považuje za žáka Vladimíra Boudníka. Znal jsem se s ním od vidění od Zlatého tygra ještě z minulého režimu, kde k nám jeho sytý hlas zazníval od stolu, co sedával Bohumil Hrabal. Někdy jsem měl pocit, že Hrabal je ve skutečnosti převyprávěný Hamera. Vladislav Zadrobílek se v té době věnoval publikování hermetických textů, které vycházely v nákladech desítek kusů jako sešity formátu A4. Na burzách je prodával i Jim Čert za tehdy dramatickou cenu pět set korun. Ve slavné hospodě jsem jednou jeden takový zahlédl právě u Oldřicha. Na to jsem se ho zeptal hned zkraje. Vzpomínal, jak je k němu tajně kolportoval z jedné tiskárny na Novém Městě. Během vyprávění o Vladislavu Zadrobílkovi jen tak mezi řečí utrousil, že na balkoně jeho bytu prováděl alchymické pokusy.
Z knihy Léčitelé, jasnovidci a mágové
Vzpomínka Václava Cílka
Grafiky Oldřicha Hamery jsem poprvé uviděl někdy počátkem 80. let u jeho bratra, který se tehdy hodně věnoval ilegálním výkopům na eneolitickém hradišti Zámka nad Vltavou. Říkal, že jim moc nerozumí, ale ukázal mi část svých archeologických sbírek a radil, abych se s ním pustil do výkopů na Vinoři. Určitě měl cit pro věc, protože posledních dvaceti letech probíhaly na vinořských hradištích poměrně rozsáhlé výkopy, ale mě tehdy (i nyní) zajímala historie a ne sbírání věcí.
Teprve zpětně si uvědomuji, kolik toho měl Oldřich společného se svým bratrem, který později zahynul po pádu ze skály na Malé Americe, kde – jak Olda říkal – se snažil v opilosti udělat dojem na své okolí. Byla to taková bohatýrská rodina a Oldřich sám by mohl hrát ve filmu o Třech mušketýrech po dvaceti letech. S Oldou mě seznámil mineralog Edvín Pivec, spolupracovník v Geologickém ústavu AV ČR. Rozdával jsem tehdy sbírku minerálů a Olda přišel také.
Porozuměli jsme si. Vyprávěl mi, jak ve snech bloudí mřížkami minerálů a přelézá růstové lamely živců. Znal jsem ten typ lidí, kteří v křídle kolibříka, ve světle procházejícím vltavínem nebo v kresbě motýlích křídel dokázali uvidět něco z podstaty světa. V podstatě je jedno, jestli sbíráte barevné lastury, zříceninové mramory z Florencie nebo novopacké acháty. Jdete-li hluboko, vždy je jen kousek cesty ke spiritismu všech typů. Obzvlášť vhodný voodoo objekt jsou trilobiti. Pokud v nich vidíte jen fosilii, tak jste nejspíš ustrnuli na úrovni Kačera Donalda, ale Olda od samého, nesdělitelného počátku dokázal žít s trilobity ve společném světě. Dobrodružný Simplicius Simplicissimus věděl, že do světa undin se dá dostat na pozvání, když na okraji jistého jezera si kapsy kabátu zatížíte kameny a pak dlouho klesáte do jiného světla.
Kdysi dávno, už koncem 50. let, založil Vladimír Boudník Na Hrázi Věčnosti potápěčský kroužek, jehož aktivit se účastnil Zdeněk Bouše a s ním celá řada dalších grafiků a o něco později i Oldřich. Určitým (spíš neurčitým) způsobem popsal počátky tohoto sdružení Zdeněk Kratochvíl v knize o délském potápěči. Vždyť i Hérakleitos neměl žádné učitele, byť se jeho dílo podobalo ostatním presokratikům. Možná navazujete na nějakou tradici (jinak to ani nejde), ale hlavně ji vynášíte ze svých dobrodružných výprav na světlo. Boudník daroval Oldovi jeho první akvalung, další si pak se střídavým úspěchem systematického, božského opilce už konstruoval sám, byť za cenu četných omylů. Sestupoval do podvodních světů imaginace, ale zkoumal, byť ve stejném moři, jiná zákoutí korálových útesů než Hrabal nebo Boudník.
Vizionáři někdy popisují své poznání, a jindy jen vzpomínky na toto poznání. Dílo pak kolísá, ale i to je zákonité. Hodně odnese čas, ale svůj k svému, věčnost k věčnosti, světlo se přelévá, ale nemizí. Trilobiti nikdy nevymřou, panečku – to je ale odkaz, co?
Vyšlo v měsíčníku Regenerace 01/2022.
Václav Cílek narážel během svých podzemních výprav na neobvyklé úkazy, například i na tyto podivuhodné houby. Autor fotografie, bytostný znalec českého podzemí Milan Korba, spoluautor knih Podzemní Čechy a Podzemní Praha, je pro tento web komentoval slovy:
Václav Cílek ve štole Ida během natáčení seriálu Tajuplný podzemní svět bedlivě hlídá trs dřevokazných hub. Chce o nich promluvit na kameru a obává se, že by je odborný poradce Surikata mohl v nestřežené chvíli sesbírat, tepelně si je upravit nad plamenem karbidové lampy a následně zhltnouti s chlebem a cibulí. Štola Ida je Malých Svatoňovic nebo u Odolova. Když jsme tam jeli, spletl jsem si důlní areál s věznicí (ta je hned vedle). Ve strojovně tam kdysi pracoval nějaký farář a celou včetně stropu ji vymaloval svatými obrázky a nápisy.