O Bohumilu Hrabalovi a jeho poslední návštěvě u něj v pokoji na Bulovce mi vyprávěl Oldřich Hamera; jak ho spisovatel hladil po ruce a říkal, „Oldřichu, my jsme byli kluci krasopisný…“ Když ho následující den našli dole na chodníku, volali pak Oldřichovi — alespoň tak mi to líčil, jak si vzpomínám — uvedenému na přijímací zprávě v nemocnici jako hlavní pozůstalý. Lékař mu říkal, že prý slyšel, že pan Hrabal pil. Oldřich Hamera o tom věděl svoje, ale diskrétně nešel do detailu a řekl, že trochu ano. „To je zvláštní,“ pověděl mu lékař, „protože měl intaktní játra…“
Z knihy Léčitelé, jasnovidci a mágové
Vzpomínka Jiřího Kuchaře
Oldřicha Hameru jsem znal léta jen od vidění, z kdysi kultovní restaurace U Zlatého tygra. V duchu ho vidím, jak odpoledne přichází, kolem hlavy svatozář středně dlouhých, hustých a silně vlnitých vlasů, podává si ruku s výčepními Karlem, Vencou, Oldou nebo Bohoušem, a míří dozadu „pod malé parohy“. To už tam seděl Bohumil Hrabal, jeho životní přítel. Oldřichův sytý hlas k nám zněl až do předního sálu s pípou, kde jsme sedávali s Petrem Štisem a dalšími lidmi, kteří tehdy do elitní Hrabalovy družiny neměli přístup.
Někdy jsem měl pocit, že Hrabal je ve skutečnosti převyprávěný Hamera.
Z knihy Léčitelé, jasnovidci a mágové
Spřátelili jsme se až koncem 90. let. V roce 2001 nás Oldřich vzal do Nové Paky a zavedl nás do expozice spiritismu v tamním Městském muzeu. Seznámil nás se dvěma muži, kteří tuto unikátní kolekci shromáždili a připravili k vystavení. Miloslav Bařina a Ivo Chocholáč nám pak ukázali i spiritistické kresby, které ve sbírkách neuvidíte. Tehdy vznikla myšlenka k vytvoření knihy o dějinách českého spiritismu, kterou nakonec připravil Jaromír Kozák.
Jeho téměř devíti set stránková publikace Spiritismus – Zapomenutá významná kapitola českých dějin je mimořádným svědectvím o vrcholné éře působení spiritistů v Čechách a na Moravě. Jejich význam ocenil i Tomáš Garrigue Masaryk ve své knize Světová revoluce, která vyšla roku 1925. Jaromír Kozák mohl díky domluvě Oldřicha Hamery svoji knihu obohatit reprodukcemi z novopacké kolekce.
Oldřich se o okultní disciplíny zajímal velmi. Byl to také on, který Vladislavu Zadrobíkovi zprostředkovával v 80. letech tištění jeho unikátní samizdatové hermetické knižní řady, která byla za minulého režimu k dostání na pražských burzách. Z Oldřichových vlastních vydavatelských počinů tam občas byly k mání deníky Karla Hynka Máchy s ilustracemi Jiřího Koláře, naprosto unikátní publikace, kterou vydal roku 1976.
Několikrát jsem s ním byl na geologickém výletě, ve Skryjích, na Barrandových jamách nebo nad Radotínem. Vyprávěl mi přitom o zlatohlávcích; tak dělníci, kteří stavěli železniční trať na Berounsku, říkali trilobitům, které přitom nacházeli a za které jim Joachim Barrande dával zlatku. A také o Barrandově vášni pojmenovávat trilobity s českými přídomky, například Bábinka nebo Márinka.
Často jsem byl také u něj doma. Bydlel v pátém patře panelového domu v Kobylisích, s Bohumilem Hrabalem tomu říkali „mystérium pátého patra“, protože spisovatel žil v Sokolnikách po přestěhování z Hráze věčnosti také v pátém a skokem z pátého patra ukončil v nemocnici Na Bulovce svůj život. Oldřich doma neměl televizi, zato hodně knih a naprosto unikátní sbírku kamenů. Některé z nich obsahovaly ve velké míře různé složky uranu, což považoval za jednu z příčin svých celkem četných nemocí.
Nezapomenutelné byly jeho šedesátiny, oslava v březnu 2004. Jako host na nich v Literární kavárně na Starém Městě byl i Sváťa Karásek, se kterým jsme společně až do rána zpívali české národní písničky. Hrál jsem přitom nadšeně na heligonku; do té doby jsem opravdu nevěděl, že to umím.
Knihou Léčitelé, jasnovidci a mágové se Oldřich Hamera vine docela nenápadně. Jeho nečekaný odchod bolí o to víc, oč méně jsme ho všichni, co jsme ho měli rádi, čekali.
Oldřich Hamera měl ateliér v domku po matce v Braškově u Unhoště. Byl v něm tiskařský lis, na kterém vytvářel svoje monotypy. Mám několik jeho proslulých grafik a také jednu skleněnou vitrínu, kterou mi udělal s hlavonožci a trilobity a jejich zlomky, co jsme spolu našli ve Skryjích.
Oldřich se považoval za žáka, možná spíš následovníka Vladimíra Boudníka. Stejně jako on vytvářel matrice, z nichž tiskl svoje grafické abstrakce, podobné aktivní grafice Hrabalova „něžného barbara“. Hamerova technika aktivního leptu pracuje s nízkým reliéfem, který je vytvořen naleptáním kovové desky. Na ni postupně naválel barevné vrstvy, které zpětně snímal, podobně jako se to dělá při práci s monotypem.
Oldřich Hamera ilustroval několik publikací z nakladatelství Eminent. Vedle dvou knih Pavlíny Brzákové, kterými byly Modřínová duše a Dva světy, a tituly Fénix a Stigmata duše od Markéty Pilzové, ozdobil úžasnými monotypy i mojí knihu Santo Daimé – Poselství z druhého břehu. Vyšla v roce 2001 a kmotry mi tehdy v Solidní Nejistotě byli Marta Foučková a Igor Chaun.
