Milan Calábek

Rozhovor s Milanem Calábkem

Nadčasový rozhovor s Milanem Calábkem pro historicky první číslo měsíčníku Regenerace v roce 1993 připravila Lucie Výborná a zde je část z něj.

Není to poprvé, co mluvíte o štěstí… věříte na něj?

Když nemyslím to štěstí na chviličku, to pozitivní myšlení, které se za okamžik může zvrátit ve svůj pravý opak, pak ano. Pro mě je štěstí něco hlubšího, něco, co je v každém z nás. Každý už jsme teď šťastný – jde jen o to, odstranit bariéru, která nám brání vrozené štěstí prožívat. A tou bariérou je logické myšlení. Podívejte: jestliže mě nějaký člověk nebo nějaká situace irituje, není to tím člověkem ani situací. Vždycky jde o problém mého myšlení. To já jsem zaměnil situaci, která je sama o sobě neutrální, s mým myšlením, které je vždycky jen výkladem té situace. A jako takové je neúplné a nikdy není skutečností. Pokud si to uvědomím, jsem na nejlepší cestě svou bariéru odstranit. Logické myšlení odejde a já jsem schopen uvést se do stavu rovnováhy, do příjemného stavu, kdy lze zažít štěstí a blaženost. Jsme jenom jednu myšlenku od štěstí – o tu vyrovnávací, neutralizační myšlenku. Nic víc.

To zní opravdu krásně a jednoduše, ale dokud se tenhle způsob nestane člověku vlastním, pak danou situaci nezvládne a rozčílí se. Anebo se ze všech sil bude snažit ovládnout. Není to pak ještě škodlivější, to potlačování hněvu?

Samozřejmě, každé potlačení hněvu, stejně jako jeho uvolnění, je škodlivé. Buď jsem prskavkou, která neustále vybuchuje, nebo se přivedu k infarktu a řadě vážných potíží. Obojí je zcestné. Jde o to, aby hněv vůbec nemusel vzniknout.

Hněv vzniká tehdy, když se domnívám, že to, co si myslím, je skutečnost, a ne výklad skutečnosti. Každá myšlenka je jenom poloviční, jednorozměrný, jednopólový výklad situace. A pokud nejsem schopen vstoupit z této iluze do skutečnosti, tak v ní setrvávám. Jsem hypnotizován svými myšlenkami a pak přichází utrpení, žárlivost, frustrace… protiklady spolu ve skutečnosti nebojují, ale doplňují se. Není krásy bez ošklivosti, není dobra bez zla. Je třeba uvědomit si vždy oba dva póly, ne jen jeden. Jakmile jsme schopni to pochopit, jakmile opravdu víme, že toto nás osvobodí, pak už nám o nic jiného nejde. To je to štěstí, které není závislé na ničem, to je to štěstí samo o sobě.

Pojďme se spolu projít po pražské ulici. Jen jednu cestu po Václavském náměstí. Kolik takových lidí potkáme?

Řada lidí je v depresivním stavu. Je to vidět na jejich očích, na výrazu tváře. Venku je krásně a jim nic nehrozí. Ale oni jsou upnuti na své myšlenky, které prožívají jako skutečnost. A z toho jsou zoufalí a skutečně trpí. A jestli my jim můžeme v něčem pomoci, pak v tom, že je upozorníme, že myšlení není skutečnost, ale jen její výklad.

Ale přesto si myslím, že lidé hledají. V knihách, na cestách… Jenže čím víc hledají, tím míň nacházejí.

To je velice přesné. Většina lidí chce být šťastná a většina našich činů a konání je podvědomé hledání štěstí. Ale čím víc ho hledám, tím víc místo štěstí prožívám hledání a vzdaluji se od něj. Pak zjistím, že štěstí není něco vnějšího, ale vnitřního, a všechny mé cesty vedou zpátky ke mně samotnému.

Někdy ale máme strach se k sobě vrátit. Je nám to zatěžko, bojíme se. Musí pak přijít něco, co nás zlomí?

Většinou je to tak, že zažiju takovou situaci nebo takovou hrůzu, že jakýkoli normálnější problém je obrovskou úlevou. Buď k tomu dospěju poznáním, nebo mě k tomu život dofackuje. A je tu ještě jedna věc: nikdo nejsme stejný a jestliže si myslím, že všichni uvažují jako já, dělám velkou chybu a setkám se s ní. Víc a víc vstupuji do konfliktu, když se domnívám, že to, co si myslím já, je pravda. Ano, mohu se na chviličku s někým ve svém myšlení shodovat. Pak je to krásný a báječný zážitek. Jsme jako ty ostrovy v moři – zdánlivě oddělené vodou, ale čím víc jdeme do hloubky, čím víc se noříme do sebe, tím víc se blížíme ke společnému dnu.