Gordon Smith

Celá kapitola z knihy Léčitelé, jasnovidci a mágové

Předtím a ani potom jsem někoho podobného nepotkal. Jméno Gordon Smith jsem prvně slyšel v roce 2005 od lidí z nakladatelství Hay House, které zrovna vydalo jeho knihu The Unbelievable Truth. Česky vyšla pod názvem Průvodce nevysvětlitelnými jevy. Poprvé jsem se s ním sešel na festivalu Body, Mind, Spirit (Tělo, mysl, duch) v Londýně, kde měl při této příležitosti svůj čtyřhodinový výstup, rozdělený na dvě části.

První část svého vystoupení prostál. Celou dobu byl naprosto klidný a rozmáchlými gesty nebo změnami hlasu se nesnažil posluchače přesvědčit o svojí pravdě. Viděl a slyšel jsem to velmi dobře, protože většinu času jsem strávil nedaleko něj s fotoaparátem. A přitom vyprávěl neskutečné věci.

„Některé duchy slyším,“ řekl na úvod, snad aby nám bylo jasno. „Když jsem byl dítě, bral jsem všechno jako přirozenou součást svojí osobnosti. Bylo pro mě normální slyšet hlasy zemřelých, jako bych slyšel hlas matky, otce nebo ostatních členů rodiny. Nedivil jsem se ani svojí schopnosti cítit jemné emoce druhých nebo předpovědět blízkou budoucnost. Teprve otázky, jak to vlastně dělám, ve mně zasely pochybnosti. Naštěstí jsem nepodlehnul pokušení je nějak rozumově pitvat a nezablokoval jsem jejich přirozený tok.“

Všichni jsme poslouchali napjatě. V jedenácti letech zažil něco opravdu mimořádného. Jel s rodiči vlakem z velikonoční návštěvy u strýce v Londýně. Dostal od něj nové hodinky a nemohl se od nich odtrhnout. Díval se na ubíhající vteřinovou ručičku a najednou se ocitl v pokoji, který mu byl povědomý. Spatřil svého nejlepšího kamaráda Alexe, souseda z Glasgowa. Stál u postele, na níž ležela jeho matka a vypadala velmi nemocně. Potom Alexe někdo dospělý odvedl pryč a Gordon viděl, že nese v rukou vejce. Druhý den za ním chtěl jít s dárkem, který mu přivezl. Jeho matka ho zadržela, aby k nim prý nechodil: „Alexova maminka zemřela.“ Viděl se s ním až na pohřbu. Kamarád mu řekl, že u ní byl krátce před smrtí. „Ještě jsem od ní dostal velikonoční vejce. Schovám si ho na památku.“ Později si uvědomil, že přesně souhlasil i čas její smrti, který viděl na hodinkách.

Významný moment v jeho životě přišel, když mu bylo dvacet. Seděl ve svém bytě v Glasgowě a v mysli se vracel do dětství. Měl krásné vzpomínky, postupně se uvolňoval a najednou jeho tělo začalo vibrovat. Vibrace se zintenzivňovaly, až nakonec vyletěl ze židle směrem ke stropu. Cítil se velmi lehký a pod sebou uviděl někoho sedět. K jeho údivu to byl on sám. První myšlenka patřila spolupracovnici Sandře. Než se stačil rozkoukat, byl v její ložnici, kde ji viděl v houpacím křesle. Všiml si hodin na stěně pokoje. Zpátky do těla, které mezitím až nápadně vychladlo, se vrátil prudce. Měl pocit, „že se to celé semlelo během pěti sekund“, ale ve skutečnosti trval jeho výlet dvě hodiny. Druhý den se zeptal kolegyně, zda si večer četla. Přisvědčila. Ptal se jí i na houpací křeslo. Divila se, odkud o něm ví. „Nebylo snadné jí to vysvětlit.“

Některé scény, které Gordon Smith vyprávěl, by docela klidně mohly být ve filmu Matrix, aspoň jsem měl ten dojem, ve scénách s vědmou. Bylo pondělí 9. března 1987, bylo mu necelých pětadvacet let. Kolem půl sedmé ráno, začal se zrovna probouzet, se před ním počal zjevovat mladý muž. Obraz byl stále živější, až byl zcela viditelný. Poznal ho: byl to bratr jeho kolegyně a blízké přítelkyně Brian, který s ní společně bydlel v novém bytě, který si koupili. Na jeho vzhledu nebylo nic znepokojivého, stál před ním v džínsách a červené košili, ale v Gordonovi zůstal zneklidňující pocit. Posadil se na posteli a vize Briana se rozplynula v podlaze ložnice. „Něco mě nutilo zapnout rádio,“ napsal později v knize Posel duchovních světů, „a uslyšel jsem, že hořelo v západním Glasgowě. Srdce mi v hrudníku málem explodovalo.“ V duchu uviděl stát před sebou dva policisty a slyšel se, jak říká, že to muselo být u Christine…

Zprávy ani nedoposlechl, když někdo zabouchal na dveře. Otevřel — a před nimi stáli dva policisté. Přinesli mu od Christine klíče od kadeřnictví, kde měla ráno otevírat. Bylo mu jasné, že nepřijde a že ten, s kým se něco stalo, byl opravdu Brian. Policista mu ale neřekl, že někdo zahynul. Dozvěděl se to až v devět hodin. Brian uhořel; bylo to přesně v tu dobu, kdy se mu zjevil.

Christine potom Gordona požádala, aby s ní šel na zádušní mši do glasgowského spiritistického kostela. Nikdy předtím v podobném nebyl. Médiem byla asi šedesátiletá dáma z Edinburghu. Po úvodních chvalozpěvech se obrátila k jejich skupince a sestře, která přišla ještě v doprovodu Brianovy snoubenky, a poradila jí, že až se na to bude cítit, má vyhledat médium jménem Albert Best. Potom se otočila na Gordona a řekla: „Mladý muži, ještě nikdy jsem nedostala takovou zprávu při veřejné seanci. Vaše babička mi sdělila ze záhrobí, že jednou budete vy stát na tomto pódiu a zprostředkovávat spojení s duchy, stejně jako to teď dělám já.“ Jak k němu promlouvala, vycházelo z ní jasné světlo, které bylo s každým slovem jasnější. „Změnilo to celý můj život,“ pověděl nám — a svědkem alespoň kousku té proměny jsem potom mohl být v Londýně pár hodin i já. Popisoval různé příhody z cest, ze spiritistických setkání po celém světě, naprosto věcně, bez známek jakéhokoli vzrušení z toho, jaké senzace nám to vlastně vypráví.

Pak byla pauza, on se drobně občerstvil, sedl si na barovou stoličku a posluchačům nabídl, že mohou klást otázky.

Jako první se přihlásila paní a naléhavě se zeptala:

„Co dělá moje dcera?“

To byl celý dotaz. Nepřidala jméno, vůbec nic, co by mu mohlo pomoci, jméno, adresu, ani náznak. Na malý okamžik se soustředil a potom řekl:

„Lucy zemřela před rokem. Je v pořádku, netrapte se.“

Všichni se podívali na ženu, která dotaz položila. Lidé z řad před ní se otáčeli, lidé za ní si stoupali, někteří úplně vzadu lezli na židle. Začala se jí třást brada a rychle vyndala kapesník. Potom se rozplakala. Zvláštní naléhavost prvního dotazu byla úplně pryč, když třesoucím se hlasem položila druhý:

„Musela zemřít?“

Gordon se znovu na chvíli soustředil a pak řekl:

„Sama víte, že to byla zvláštní nehoda, v ten okamžik se jí ale nedalo zabránit. Muselo v tom být něco opravdu osudového.“

To už začali plakat další lidé v sále. Postupně se hlásili jiní zájemci o zprávy, které chtěli slyšet většinou o svých zemřelých blízkých. Mezi posluchači pak s narůstajícími dotazy pozvolna přibývalo i plačících lidí, až nakonec plakali skoro všichni včetně mě. Gordon byl na něco podobného evidentně zvyklý a zůstal nad věcí. Ostatně mu nic jiného nezbývalo, protože se soustředil na další dotazy z publika. Byly jich desítky a téměř všechny se týkaly lidí, kteří opustili fyzický svět. Tazatelé většinou neuváděli okolnosti nebo data, dokonce ani jména. Nic takového. Jeden starší pán se zeptal na syna, kterého považoval za nezvěstného. Gordon Smith zpozorněl a pak řekl:

„Ale ten není mrtvý; mám pocit, že se s vámi jenom nechce stýkat.“

Když jeho představení — nebo jak tu neskutečnou podívanou nazvat — skončilo, někteří lidé tleskali, jiní zůstali sedět a nezmohli se na nic, někteří stále plakali.

Potkal jsem se s ním dole v bufetu. Zeptal jsem se, jestli by si se mnou nedal trochu červeného vína. Dal. Už předtím jsem se sešel s lidmi, kteří příležitostně působili jako médium, ale nikdy s nikým tak výjimečným. Bylo jasné, že kontakt s duchovním světem skutečně navazuje, že si nic nevymýšlí nebo neodhaduje podle způsobu dotazů nebo tónu hlasu. Že není „jen pouťový psycholog“, jak mi o sobě prozradila jedna známá česká kartářka. „Pomáhají mi přitom i moji průvodci,“ sdělil mi, když jsem se ho na to zeptal. „Tuhle dovednost jsem se naučil za léta meditování a rozvíjení schopností,“ utrousil jen jakoby mimochodem, přiťukl si se mnou a upil ze sklenice merlotu. Dodnes vidím, jak jsem vedle něj užasle seděl a vůbec se neodvažoval klást další otázky. Byl na něco podobného asi zvyklý, a tak mě vysvobodil:

„Naučil jsem se zůstat bdělý a cítit každou změnu, kterou moje mysl a tělo procházejí, aby umožnily duchovnímu průvodci navázat skrze mě silné spojení. Dřív, když přišel tenhle okamžik, jsem ztrácel vědomí, ale časem jsem se dokázal dostávat za tenhle pocit. Trvalo to roky. Ve chvíli, kdy se mi rozšíří vědomí, si uvědomuji, co se děje v mém okolí a lidem kolem mě. Občas skutečně slyším myšlenky lidí kolem sebe. Všechny orgány v mém těle se pomalu zastavují, až cítím tlukot svého srdce, jako by to byl metronom.“

Poslouchal jsem Gordonovo vyprávění a vzpomínal při tom na svoje stavy rozšířeného vědomí v peruánském pralese. Jenže moje zkušenosti a poznání, ke kterému jsem se tam dobral, bylo doslova trpasličí ve srovnání s tím, co mi říkal on:

„Kladu svým průvodcům otázky, slyším odpovědi a postupně je předávám. Někdy mi v mysli vytanou obrazy.“

V knize Průvodce nevysvětlitelnými jevy popisuje setkání se čtyřicetiletou ženou, které řekl všechno možné. Měl pro ni dokonce i vzkaz od mrtvého syna. Vyprávěl mi:

„Sdělil mi i svoje jméno a všechno šlo skvěle až do momentu, kdy se mě paní zeptala na heslo. Než syn zemřel, smluvili se na jednom slově. Vyslal jsem k němu myšlenku — ale nic se mi nevrátilo. Bylo vidět, že ke mně rázem ztratila důvěru. Za půlhodinu našeho sezení dostala o synovi neuvěřitelné množství informací, ovšem neznal jsem heslo. To byla moje smůla. Žena se zvedla k odchodu, když vtom ke mně přiletělo: ‚Clover…‘

‚Jetel,‘ říkám jí. ‚To slovo je jetel.‘

Otočila se ke mně a rozplakala se. ‚My God,‘ hlesla jen. Potom mi vyprávěla, že když byl chlapec malý, byli na dovolené v Anglii, kde našel čtyřlístek. Dal jí ho, a když později umíral v nemocnici na rakovinu, domluvili se na slově, které je mělo spojit po smrti. Clover. Jetel.“

V ten moment jsem měl dojem, že na tohle bych už něco říct měl. „Gordone, to je skoro, jako by ti sám telefonoval…“ A hned jsem se za ten postřeh trochu zastyděl. Uviděl moje rozpaky a ujistil mě: „Ale já to, George, opravdu beru jako příležitost k telefonnímu rozhovoru. A vůbec mi nevadí, že je často jednostranný.“

Důkaz. Když jsem to slovo uslyšel na jeho vystoupení v Londýně a potom četl v knize Průvodce nevysvětlitelnými jevy, vzpomněl jsem si na dotaz, který mi položil Valdemar Grešík: Proč jsem vlastně jel pít ayahuasku, když jsem místo toho mohl strávit krásný začátek roku na horách nebo mrazivé večery v teple mojí tehdy oblíbené restaurace Blatouch na Starém Městě pražském? V Gordonově knize jsem si o tom přečetl zajímavý příběh, podobný několika, které vyprávěl v Londýně.

Když si jeho přátelé užívají volných víkendů, on absolvuje různá představení a seance. Během týdne pracuje — aspoň tehdy pracoval — ve svém kadeřnictví v Glasgowě. Odtud také pochází jeho přezdívka Psychic Barber, Jasnovidný holič. Jednou musel být v provozovně i v sobotu, místo aby šel s přáteli na koncert. Do duchovního světa vysílal tázavé myšlenky po smyslu svého počínání, když vtom se u vchodu ozval zvonek. Měl ještě trochu času do mše ve spiritistickém kostele, a tak přesto, že už bylo zavřeno, svolil s tím, že zákazníka oholí. Stál u křesla, holil, když ho přepadl pocit něčích očí. Podíval se do zrcadla — a v něm byla mladá žena. Dál bude lepší popsat situaci jeho vlastními slovy:

„ ‚Kdo jste?‘ pomyslel jsem si.
‚Judy,‘ odpověděla.
S jistotou jsem věděl, že chce mluvit s mužem, kterého jsem holil. ‚Znáte nějakou Judy?‘ zeptal jsem se.
Zapůsobilo to jako blesk z čistého nebe. Muž se chtěl vztyčit, a kdybych nebyl dost rychlý, následoval by ženu na onen svět. Naštěstí jsem s břitvou včas uskočil.“

Gordon stál před obrovským třicátníkem, který měl půlku obličeje namydlenou a druhou oholenou — a při tom se bavil se ženou, kterou ten holený neviděl. Chtělo se mu utéct, ale místo toho muži vysvětloval, odkud ke jménu přišel. Ukázalo se, že to byla jeho žena, která před půlrokem zemřela. Když mu ji popsal, muž začal plakat. Gordon v myšlenkách požádal ženu o důkaz, aby si byl manžel jistý, a ona odpověděla: „Řekněte mu, že děkuju za lízátka.“

Nechám zase hovořit jeho:

„Musím se přiznat, že jsem čekal něco trochu víc ohromujícího, ale muž se zhroutil docela. Přede dvěma dny šli se sedmiletým synem na její hrob a chlapec ho požádal, jestli by místo květin mohli vzít mamince lízátka.“

Když pak Gordon dorazil do spiritistického kostela, byl si opět jistý tím, proč je médiem: aby přesvědčil lidi kolem, že život smrtí nekončí. Tato informace — jak ze zkušenosti ví — dokáže léčit srdce zlomená žalem nad ztrátou nejbližších.

Vydali jsme tři knihy Gordona Smithe. Jmenují se Průvodce nevysvětlitelnými jevy, Na vlastní oči a Posel duchovních světů. Když jsem s ním seděl v Londýně u vína, zeptal jsem se, jestli by někdy přijel do Prahy. Pozval bych na jeho vystoupení pár rozdavačů kamenů, říkal jsem si v duchu, aby mu mohli taky nějaký pěkný dát. Vyndal z kapsy malý notýsek, otevřel ho a oznámil mi: „Nejbližší volný termín mám v roce 2008.“ Za tři roky! Myslel jsem, že si dělá legraci. Nedělal.

V notýsku měl program, který připomínal turné spiritistické hvězdy po zemích, které dřív patřily Britskému impériu, které ještě po první světové válce zahrnovalo čtvrtinu celkové plochy zeměkoule a slunce nad ním nezapadalo. Pokud si pamatuji, čekala ho v nejbližší době několikaměsíční cesta po Botswaně, Namibii a Keni, během které se měl stavit ještě v Nigérii a Ugandě. Další výpravu chystal na Barmu, Srí Lanku a dál už si nevzpomínám, snad jedině na Hongkong, který byl sice už tou dobou čínský, ale spiritisté tam stále čile působili.

Gordon Smith během svojí činnosti po celém světě mnohokrát narazil na fenomén reinkarnace, který považuje za samozřejmý — a má pro to řadu důvodů. V knize Průvodce nevysvětlitelnými jevy píše:

„Skutečně nemůžete umřít ze svého života. Po fyzické smrti pokračuje vaše duše dál, navždy se mění a roste životem v duchovních světech za naším lidským chápáním. Vědomí života po smrti by rapidně změnilo život na Zemi. Svět by se stal spokojenější a soucitnější.“

Tohle jeho životní krédo — jestli to tak mohu nazvat — jsem dal do doslovu knihy Děti nového věku, kterou připravila Jana Štrausová. Je to bezpochyby jedna z nejúchvatnějších publikací, jakou jsme kdy vydali. Píšu o ní o kousek dál. Stejně jako slova Gordona Smithe v jeho knize Průvodce nevysvětlitelnými jevy:

„Dnes chce mnoho lidí žít jen v představách. Jejich svět je ovládán myšlenkami, jako jsou strach nebo úzkosti, obavy o materiální nedostatek, o to, co si o nich druzí pomyslí, strach ze ztráty milované osoby. V důsledku těchto myšlenek se pak mysl točí stále dokola a nerozvíjí se, protože opakuje naučené vzorce chování a nikdy z toho nevyjde.“

Uvádí k tomu i známý buddhistický příběh o dvou mniších, kteří složí slib celibátu. Ten jim zakazuje jakýkoli styk se ženami, a to i pouhé podání ruky. Znám ho v několika mírně odlišných verzích, a tahle je podle mě nejlepší:

Dva mniši, mladý a starý, jdou v družném rozhovoru k sousednímu klášteru. Přijdou k rozvodněné řece a na jejím břehu stojí mladá krásná žena. Mladý mnich, pamětlivý slibu čistoty, ji obloukem obejde. Starý mnich, který vidí její strach, vezme ženu do náručí, přenese ji přes proud, na druhém břehu ji pustí, ona mu poděkuje a oba se s úklonou rozloučí.

Jdou dál a je ticho. Hodinu, dvě, tři. Po čtyřech hodinách to mladý mnich nevydrží a zeptá se:

„Bratře, jak jsi mohl porušit slib a dotknout se ženy?“

Starší mu na to s úsměvem odpoví:

„Vidíš, já ji pustil tam na tom břehu, ale ty ji pořád ještě neseš.“

Musím se přiznat, že od našeho setkání v Londýně Gordona v náručí občas nesu.