Dodnes stále cítím tu zvláštní vůni, směs bylin a kafru, kterou voněl její plzeňský byt. A na stisk ruky, který neztratil pevnost ani v sedmadevadesáti, kdy jsem u ní byl naposledy. Proslula hlavně svým působením v Radnicích a od té doby jí nikdo neřekl jinak než Bába z Radnic nebo Radnická bába. Tehdy se stala pojmem.
Těmito slovy v knize Léčitelé, jasnovidci a mágové začíná kapitola o slavné léčitelce.
Následující vzkaz pochází z roku 1993. Jeho autorkou byla Ilona Manolevská, pozdější šéfredaktorka měsíčníku Regenerace, a jeho adresátem Jiří Kuchař. Byl napsaný na druhé straně kopie novinového článku z Plzeňských novin. Božena Kamenická právě ten rok v létě slavila devadesát pět let.
V článku je kromě jiného faksimile dopisu, jakých dostávala Božena Kamenická stovky. Lidé jí často oslovovali „paní doktorko“.
Vážená paní doktorko.
Chtěla bych vám touto cestou poděkovat za život našeho druhého syna Lukáška, který by asi nepřišel na svět nebýt vaší pomoci.
10 let jsem čekala a nemohla přijít do jiného stavu…
Několik vět legendy československého léčitelství opravdu stojí za to.
„Prostě jsem byla předurčena k tomu, abych pomáhala lidem. Nedá se to naučit a já to neumím ani vysvětlit. Proto se bojím, abyste vy, novináři, nenapsali něco, co není pravda…
Často se mě i lékaři ptají, jak to děláte, jak to víte? Já ale nevím, jak to vím. Jen vím, že to vím. Hleďte, sedím tady s šátkem na hlavě, protože mám obě oči operované, a když nemám šátek, tak mě bolí. A přece mi stačí troška té moči a najednou cítím, co toho člověka trápí, co mu může pomoci, anebo také, že už mu není pomoci.
Byla tady televize. Nemohli nic natočit, protože jsem jim to neuměla říct. A s nimi i jeden odborník – lékař. Když odcházel, řekl mi, nikdy bych nevěřil, kdyby mi někdo vyprávěl to, co jsem tady na vlastní oči viděl.“
Jiří Kuchař uvádí v knize Léčitelé, jasnovidci a mágové její nadšené vyprávění o Josefu Kemrovi a Jiřím Bartoškovi. Článek zmiňuje i Karla Effu, Helenu Růžičkovou nebo Karla Gotta.
„Psalo se o mě, že jsem královnou senzibilů. To se mi vůbec nelíbí. Popularitu vůbec nepotřebuju, hrozně mě unavuje, takové království se velice těžce nese.“
V té době už nebydlela v Radnicích, ale v Plzni v Guldenerově ulici.
„Přišla jsem sem před patnácti lety, abych si konečně odpočinula. Tady v domě lidé nevěděli, co jsem, kdo jsem. Už jsem ordinovat nechtěla, ale pacienti se nedali odbýt. To víte, když za vámi přijde někdo s prosbou až kdovíodkud. Ten čas, než se to uklidnilo, jsem myslela, že to nepřežiju. Přežila jsem to a dodnes jsem se nezbavila pocitu, že někomu překážím.“
Nepřekážela ovšem nikomu – právě naopak.
„Dostala jsem kožichy, briliantový prsten, stříbrné lišky. Všechno jsem rozdala, k čemu by mi to bylo? Já bych si briliantový prsten nevzala, ani kdyby mě měli ukřižovat. Všechno jsem rozdala lidem, kteří byli potřebnější…“
Článek z roku 1993 nese poselství:
„Co bych chtěla vzkázat lidem? Aby žili střídmě a nemysleli jen na sebe.“