Celý letošní rok jsem vzpomínal na nedožitých sto let Jiřího Janči. Pokaždé, když jsem si ho v duchu představil, rozvinul se přede mnou celý film. Završím ho třemi scénami, které se odehrály v roce 1991.
Když jsem procházel krabice svého archivu, narazil jsem i na tuhle barevnou fotografii, která se v černobílé verzi objevila v knize Léčitelé, jasnovidci a mágové. Byla z natáčení pořadu Když nemůžu v noci spát. Vysílal se někdy na podzim a zdánlivě živé vysílání vypadalo tak, že lidé volali svoje dotazy, které Hana Zagorová, co pořad moderovala, tlumočila svým třem hostům. Ten večer byl jedním z nich i Jiří Janča. Na televizní obrazovce viděli diváci telefony, které porůznu zvonily. Ve skutečnosti ale byly vypojené a ten zvonek přicházel odněkud od stropu. Aparáty na place mlčely a asistentky předstíraly, že poslouchají dotazy čtenářů. Ty ovšem už byly dané předem a zpěvačka je jen přečetla. Byla to dojemná hra, která fungovala, tehdy to bylo možné, a všichni byli spokojení.
Než pořad začal, byl jsem u toho, když se Jiří Janča s Hanou Zagorovou vítali. Jejich tykání jsem nečekal. Znali od jejího dětství a Mistr se velmi dobře znal i s jejím otcem. Od začátku se spolu bavili jako staří kamarádi. Ona ho potom ještě několikrát navštívila v Ostravě a Jiří Janča na to rád vzpomínal.
Scéna s ním, která vůbec předstíraná nebyla, hlavně pokud se týkalo dotazů, bylo setkání s fotbalisty Slavie Praha. Jiří Janča měl rád fotbal, a dokonce působil v předsednictvu Baníku Ostrava a také jako fotbalový instruktor. V pátek 23. srpna 1991 ohlásila SK Slavia Praha, že s americkým podnikatelem českého původu Borisem Korbelem uzavřela společenskou smlouvu, jíž založila novou společnost SK Slavia-fotbal. Čechoameričan Boris Korbel pojímal věci opravdu americky a na podzim roku 1991 svolal schůzku Jiřího Janči s několika slávistickými hráči. Jančovy rady brali vážně všichni, třeba Pavel Kuka, a nejvíc asi Jaroslav Šilhavý, který si díky nim prodloužil svoji kariéru až do sezóny 1998/99, kdy ještě v osmatřiceti hrál za Viktorii Žižkov.
Ve Vlašimi se začátkem dalšího roku konala konference o alternativní medicíně, které se zúčastnil i Jiří Janča. Na doporučení slávistů se tam vypravil Ivan Hašek, který tehdy hrál za Racing Štrasburk. Také u tohoto setkání jsem byl. Nadchla mě hlavně paní Hašková, která si dělala podrobné poznámky, protože po jakési docela drsné operaci hrozilo, že její manžel bude muset okamžitě ukončit kariéru. Také pro Ivana Haška to bylo významné setkání, protože o dva roky později se ještě vydal na svoji japonskou misi do Hirošimy a Ičihary a kariéru završil roku 1997 ve svém domovském klubu AC Sparta Praha. Dalších několik roků potom kopal v Černolicích a dnes trénuje národní mužstvo.
Když v březnu 1991 vyšla Alternativní medicína, domluvili jsme se s Vojtěchem Čelkem, bratrancem Hany Hegerové, tehdejším ředitelem Domu slovenské kultury, který byl v Purkyňově ulici na Novém městě, že u něj Jiří Janča uspořádá přednášku. Vojtěch byl fanda alternativní medicíny. Byla ohlášená asi dva týdny dopředu.
V pondělí po tom, kdy Jiří Janča vystoupil v televizi v Receptáři Přemka Podlahy mi Vojtěch volal: „Juraj, nastalo niečo nečekané. Ta sála, kde sa má konať ta přednáška, je vypredaná. Dáme tam kameru a budeme přenášať aj do druhej miestnosti.“ Ta měla jen o něco menší kapacitu a dohromady tak poslouchalo Mistra několik set lidí. Bylo to něco velmi nečekaného.
V domě slovenské kultury se jich později uskutečnila celá řada a vzpomínám si i na několik setkání, které tam Jiří Janča měl, protože v Domě slovenské kultury spal a v dalších místnostech nocovali i jiní účinkující. Sešli se tam třeba s Karlem Krylem, který v Domě slovenské kultury poměrně často vystupoval, nebo s Vlado Müllerem. Ten byl tehdy nádherný, vysoký, štíhlý, nosil dlouh vlasy, dodnes ho vidím, v ruce pouzdro s kytarou a v druhé elegantně cigaretku „na dva ťahy“. Byly to nezapomenutelné chvíle, které trvaly několik let, a probíhaly vlastně při vydání každé nové Jančovy knihy.
Loňské sněhy jsou pryč. A přes třicet let staré vzpomínky také. V dalších číslech Regenerace už v nich pokračovat nebudu. Je to pro mě, přiznám se, bolestivé, uvědomit si, že každá píseň jednou končí. A že mnoho jich skončilo úplně. Dají se sice pustit znovu, jenže už jen na playback.
S Jiřím Jančou vyšlo DVD, na kterém je zachycen. Tak jaký byl. Majestátní, přesvědčivý a vždy naprosto pohotový k jakékoliv odpovědi a vysvětlení. Když mi tehdy na podzim 1988 dával v Bratislavě mezi zavírajícími se dveřmi tramvaje vizitku, netušil jsem, jak silně změní nejenom můj život.
Mistře, děkuji vám a spolu s vámi i tisíce vašich čtenářů.