V knize Léčitelé, jasnovidci a mágové najdete v kapitole Hadí síla tuto pasáž:
V roce 2004 byla výluka NHL a na Kladně jsem dvakrát viděl hrát Jaromíra Jágra. Kdysi jsem se rád chodil dívat na některé svoje oblíbené hráče, Vladimíra Martince, Jiřího Dopitu nebo Michala Sýkoru. To, co jsem viděl na kladenském stadionu, ale byla hra jakoby z jiné planety. Zavolal jsem Marianu Jelínkovi. Věděl jsem, že je s hokejistou v úzkém kontaktu. Začátkem následujícího roku jsme si domluvili schůzku; tehdy to bylo v jeho kanceláři v Jágr Teamu ve Vršovicích. Pokoušel jsem se na ni připravit a mezitím jsem hledal o slavném hokejistovi nejrůznější informace. Vůbec nic mě ale nezaujalo. Že poznal různá děvčata, jsem už věděl, že dává góly, taky, ale jaký je skutečně a proč hraje hokej jinak než ostatní, nikde nestálo. Ani jsem tehdy netušil, že bude hrát skoro až do důchodu a že to bude mít tak zvláštní konotace.
Za Marianem Jelínkem jsem přišel s diktafonem, který se ne a ne rozběhnout. Díval se na mě pobaveně, já jsem mezitím asi dost koktal, proč jsem vlastně u něj, diktafon začal fungovat, jenže během toho jsem úplně ztratil nit důvodu svého příchodu. V tu chvíli mi přišla myšlenka:
Řekni mu tu scénu, co vyprávěl Bohumil Houser v roce 1987 v Unitarii…
Seděl jsem proti němu, oči celou dobu zabodnuté do stolu před sebou, a spustil jsem:
„Během bitvy o Sevastopol se začátkem roku 1942 odehrála scéna, kterou později popsal hrdina Sovětského svazu Ivan Jefimovič Petrov, velitel obranných operací při Oděse a Sevastopolu. Na mírném kopci stáli u děla tři vojáci Rudé armády, kteří se dostali do obklíčení německých tanků. V zoufalém momentu, kdy jim hrozila smrt, se do děla zapřáhli, vytáhli ho na návrší a odtud tanky zlikvidovali. Když se po bitvě pokusili o rekonstrukci jejich neobyčejného výkonu, museli k tomu použít několik koní. V literatuře se tomu říká spontánní uvolnění hadí síly,“ zakončil jsem vyprávění.
S podobnou námahou jako kdysi u Karla Kožíška jsem zvedl zrak. Můj hostitel měl rozzářené oči, rozpřažené ruce a řekl:
„Na vás čekám patnáct let.“
A tuhle scénu z druhé světové války jsme potom použili v naší první knize Poznej sám sebe.
Z knihy Léčitelé, jasnovidci a mágové
Fyziologie, z řeckého fýsis, živá příroda, a logos, věda, je biologický a lékařský vědní obor, který studuje fungování živých organismů a procesy, jež v nich probíhají na úrovni buněk, tkání, pletiv, orgánů a orgánových soustav i celých organismů. Používá fyzikální a biochemické metody a souvisí s anatomií a dalšími obory. Vyraz fyziologické energie použil poprvé americký badatel Samuel Brody z University of Missouri ve své práci Bioenergetics and Growth, With Special Reference to the Efficiency Complex in Domestic Animals(Bioenergetika a růst, se zvláštním zřetelem na komplex užitkovosti u domácích zvířat), která vyšla v New Yorku roku 1945. Mezi nejdůležitější zdroje fyziologické energie lidského organismu patří sacharidy.
V červenci roku 1958 psal v nedělní příloze New York Herald Tribune největší vojenský specialista pro americký tisk jménem Talbert, že pro ozbrojené síly Spojených států je naprosto nutné zvědět, jestli energie vydaná lidským mozkem, může zapůsobit na jiný lidský mozek na vzdálenost tisíc kilometrů. Šlo o čistě vědecký výzkum a zjištěné jevy podle něj jsou, stejně jako vše, co produkuje živý organismus, vyživovány energií vzniklou spalováním potravy v organismu. To je jedna z možností.
Marian Jelínek pro web mojesvedectvi.cz:
Nefyziologické energie
Nefyziologické energie bychom se měli pokusit definovat. Jsou nefyziologické z toho důvodu, že klasická fyziologie je zatím ještě nezná, resp. je zatím nikdo žádným vědeckým způsobem nedokázal. Všichni kolem toho přešlapujeme a myslíme si. Já osobně jsem o tom přesvědčen. Někdo jim říká metafyzické, metafyziologické, což je taky podobný termín.
Jsou to vlastně energie, které vnímáme, že je máme ve svém těle nebo kolem sebe, a ze kterých často můžeme čerpat. Zatím je neumíme příliš trénovat, neumíme je uchopit a cíleně s nimi pracovat.
Řadím mezi ně třeba akupunkturní dráhy, se kterými po tisíce let pracuje akupunktura nebo ájurvéda. Ty už v současné době klasická medicína respektuje. Na začátku 90. let, když jsem začal spolupracovat s Jaromírem Jágrem, to tak ještě nebylo. Mezi nefyziologické fenomény mohu zařadit čakerní systémy nebo aurální tělo. V současnosti se objevují důkazy pro další typy energií, které třeba pramení z víry v něco. Nebo energie, které pramení dokonce i z lásky, ze smyslu toho, co děláme. S tím přišel Emil Frankl, který hovořil o tom, co se děje v našem těle, když máme v něčem nějaký velký smysl. Například když něčemu extrémně věříme. Patří sem i energie, které třeba vytváříme i formou placeba. Takže tyto energie jsou, jsou v nás, jsou mimo nás, ale zatím je úplně cíleně neumíme vědecky dokázat. Jedním z důvodů je, že věda požaduje opakované pokusy v určitých laboratorních podmínkách, a to se v těchto případech zatím úplně nedaří. Kdysi se tomu věnoval prof. František Kahuda ve svojí Psychoenergetické laboratoři a mohli bychom jít i do psychotroniky a léčitelství, kdy se s nimi opět pracuje. Velice zajímavě o tom hovoří ve svých knihách i Clemens Kuby, kterého znáte z tohoto webu.
Jistě znáte případy uvolnění netušené energie, kdy úplně zapomeneme sami na sebe, třeba když žena zachraňuje svoje dítě.
Rekord
Podobný případ známe z Čapkových Povídek z jedné kapsy z povídky Rekord, kdy devatenáctiletý cihlářský dělník Václav Lysický hodil na statkáře Pudila na vzdálenost přes devatenácti metrů téměř šestikilový buližníkový kámen, když na druhém břehu řeky řezal řemenem kluka, kterého nachytal na třešních. Statkář zůstal po zranění ochromený:
„Světový rekord,“ opakoval četník Hejda slavnostně. „Ona závodní koule je těžší, váží sedm kilo; a letošní rekord v závodní kouli je šestnáct metrů bez nějakého centimetru. Devatenáct let, pane, byl rekord patnáct a půl metru; až letos jeden Amerikám jakpak on se jmenuje, nějak jako Kuck nebo Hirschfeld, hodil skoro šestnáct. Tak to by při šestikilové kouli mohlo dělat osmnáct nebo devatenáct metrů. A my tady máme o dvacet sedm setinek víc! Pane okresní, ten chlap by dohodil závodní koulí dobrých šestnáct a čtvrt, a bez tréninku! Ježíšikriste, šestnáct a čtvrt metru! Pane soudce, já jsem starý vrhač; na Sibiři, to vždycky kluci volali: Hejdo, hoď ho tam — totiž ruční granát, víte? A ve Vladivostoku jsem házel s americkými mariňáky; já jsem dohodil závodní koulí čtrnáct, ale jejich kaplan udělal o čtyři body víc. Hergot, my jsme se něco na Sibiři naházeli! Ale tenhle kámen, pane, jsem hodil jenom patnáct a půl metru; víc jsem ze sebe nedostal. Devatenáct metrů! hrom do toho, řekl jsem si, toho chlapa musím dostat; ten nám udělá rekord. Představte si, vyfouknout Americe rekord!“
Karel Čapek, Povídky z jedné kapsy
To se ale nepodařilo, protože když to Hejda přiměl cihlářského dělníka zopakovat, hodil jenom čtrnáct metrů. Se soudcem Tučkem potom při procesu zkoumali jeho tělesnou stavbu, a protože našli nedostatky, soud ho nazval podvodníkem. Jenže Lysický se bránil slovy, že ho Pudil poslal někam:
„Pane vachmajstr, povídá, takhle naprázdno, to já neumím; ale do toho Pudila trefím dycky, na toho mám dožer.“
Četník Hejda se ho snažil přesvědčit, aby svou výpověď odvolal, že jinak dostane od soudu několikaměsíční trest. A cihlářský dělník pak řekl větu, která vysvětlila uvolnění nečekané energie:
„Hodil,“ pravil Václav Lysický zarytě. „On mně přes tu řeku nadával“.