Dnes, 31. října 2024, slaví Otto Placht dvaašedesáté narozeniny.
Na začátku 90. let působil Otto jako asistent v Ateliéru monumentální tvorby, který vedl Jiří Načeradský, což bylo tehdy mimořádně ceněné. V roce 1993 měl výstavu v Miami, kde potkal Pabla Amaringa. Ten ho pozval do peruánského města Pucallpa, kde založil malířskou školu Usco Ayar. Otto tam měl učit portrét.
Jeho starší bratr Jan byl mým spolužákem na Gymnáziu Wilhelma Piecka. V srpnu 1996 jsem se s Honzou potkal v tehdy kultovní kavárně Blatouch na Starém Městě a on mě pozval k nim domů, kde mi ukázal úplně nové Ottovy obrazy z džungle. K večeru přišel i on a já poprvé slyšel slovo ayahuasca. Domluvili jsme se, že za ním příští rok v lednu přijedu, což se také skutečně stalo. Byl jsem jedním z prvních Čechů, kdo se na pralesní rituál vydal. Pobyt s Ottou v amazonské džungli byl naprosto mimořádným zážitkem a prožitkem, na který nelze zapomenout a za který mu budu vždycky vděčný. Ayahuasca tě promění ve zvíře a potom vzlétneš k nebi jako pták, napsal mi na jedné pohlednici. A to se potom skutečně také stalo. Dnes ho považuji za jednoho z nejvýznamnějších světových psychedelických malířů.
Otto, přeji ti ještě mnoho šťastných let se štětcem v ruce.
Jiří Kuchař
Ukázka z kapitoly Hadí síla z knihy Léčitelé, jasnovidci a mágové.
Moje dospělé probouzení hadí síly — aniž jsem o ně jakkoli usiloval — začalo na konci léta 1996, který mě zastihl na zajímavé životní křižovatce, kdy jsem měl najednou volného času víc než kdy předtím. Jednou večer jsem zašel do Vězeňské ulice do tehdy slavné literární kavárny Blatouch, pro mě zásadního podniku, který existoval od roku 1993, kdy jsem se na Staré Město přistěhoval. Tam jsem potkal svého spolužáka z naší třídy na Gymnáziu Wilhelma Piecka Honzu Plachta.
„Je tady Otto,“ povídá, „jestli chceš, zajdeme k nám domů a můžeš se podívat na jeho obrazy.“
Janova mladšího bratra jsem znal snad od jeho deseti roků, když jsem k Plachtovým v prvním ročníku gymnázia chodíval hrát bridge. Později jsem zpovzdálí sledoval jeho malířskou kariéru.
„Zrovna se vrátil z Peru a má fakt zajímavé věci. Učí tam v pralesní malířské škole portrét a se šamany pije ayahuasku.“
Nevěděl jsem, co je pralesní malířská škola, ani co je ayahuasca. Tehdy to zdaleka ještě nebyl tak rozšířený a známý pojem jako dnes. Byt rodiny Plachtových ve Veleslavínově ulici na Starém Městě jsem dobře znal, stejně jako jejich matku, profesorku Radanu Königovou, světovou kapacitu v oboru plastické chirurgie popálenin. Nebyl jsem u nich léta, a když jsme vešli, skoro jsem to tam nepoznával. Na podlaze všude ležela plátna různých rozměrů, tajuplně voněla a byly na nich motivy, které se v centru Prahy vyjímaly víc než zajímavě. Prohlížel jsem si všechno s úžasem, protože něco podobného jsem nikdy předtím neviděl. Otto byl tehdy v Peru docela krátce a v Čechách zatím nic z toho nevystavoval.
Za chvíli dorazil i on. Nechci opakovat to, co jsem napsal v knize Ayahuasca aneb Tanec s bohy. Dohodli jsme se, že za ním příští rok v lednu přijedu. Několik týdnů předtím jsme se tu a tam vídali vedle, v Blatouchu II, kde maloval nádherné obrazy přímo na zdi. Když za pár let oba podniky zanikly, zmizely zřejmě pod novou malbou. Vyprávěl mi, jak se v Peru ocitl a také, co je ayahuasca. Říkal to hodně poetickým způsobem, takže mě naštěstí nijak neovlivnil, a ani nepřipravil na to, co mě čeká — a vlastně ani na to, co budu pít. Jeho slova o tom, že je to vývar z liány, nebo věta: „Šaman ti předá svoji kulturu“, mi vůbec nic neříkala. Zato mě zaujalo, že slovo ayahuasca znamená v jazyce kečua liána smrti, stejně jako věta, kterou mi napsal na pohled, co jsem od něj z Peru dostal: „Ayahuasca tě promění ve zvíře a potom vzlétneš k nebi jako pták.“
Do Peru jsme tehdy začátkem ledna 1997 letěli s Robertem Nebřenským, frontmanem skupiny Vltava, což bylo nesmírně milé. Devátého ledna jsme se ocitli v bráně Amazonie, ve městě Iquitos, a o pár dní později na řece Yarapa v kempu, kde jsem absolvoval řadu ayahuaskových rituálů.
Z knihy Léčitelé, jasnovidci a mágové
